„Kam mě vede má urozená paní.“ Pravil trochu žertem hrabě, když ho jeho novomanželka odváděla ze svatebního veselí. „Tu urozenost si nech.“ Odvětila Róza. „Hlavně už pojď, seznámím tě s významnými obyvateli.“
„Vidíš a já myslel, že ti významní si právě cpou břicha na naší oslavě.“ Odvětil hrabě.
„Tihle by mezi naše hosty úplně nezapadli, ale neboj, výslužku jsem jim už nechala poslat.“
„Tak kdo jsou ti tajemní obyvatelé, snad ne loupežníci.“ Smál se hrabě.
„Spíše tak trochu strašidla.“ Odvětila Róza.
„Tak to jsem v klidu, na strašidla nevěřím.“
Společně došli ke zřícenině starého hradu, kterou ozařoval pouze měsíc v úplňku.
„Počkejme tu“, pravila Róza. „Za chviličku je půlnoc a seznámíte se.“
Za pár minut se z věže kostela ozvaly zvony ohlašující půlnoc. Tu se zapálily louče a na hradbách se objevily postavy.
„Přátelé, ráda bych Vám představila svého manžela, hraběte Kinského.“ Řekla Róza směrem k postavám na zbytcích hradeb.
„Teší mne, jsem Alena z Náměště a toto je můj syn Albert. Před 100 lety jsme tento hrad opustili pro jeho nepohodlnost a vesničané nám ho rozebrali na stavby svých domů. Od té doby zde strašíme.“
„Já jsem stavitel Vincent, to právě já ten hrad rozebral a za tu dřinu tu teď musím strašit spolu s ostatními.“
„Dále bych Ti ráda představila vodníka Dýmáčka, čerta Prskavce a lesního skřítka Aloise.“ Pokračovala v představování zbylých strašidel Róza.
„Krásné představení, ale proč ti kejklíři raději nebaví svatební hosty?“ Ptal se hrabě.
„My nejsme žádní kejklíři, my jsme skutečné pohádkové bytosti.“ Ohradil se čert Prskavec a kopl 3x kopýtkem do země. S hrabětem se všechno zatočilo a najednou stál uprostřed hodovní síně původního hradu. Vše tu bylo jako dříve. Po zřícenině nebyla ani památka.
Tu se vodník Dýmáček 3x zatočil dokola a Prskavcovo kouzlo spláchla voda.
„Asi jsem snědl nějaké halucinogenní houby.“ Povídal hrabě směrem k Róze. „Tady žádné takové houby nerostou.“ Odvětil Alois. Udělal salto vzad a zmizel jako pára nad hrncem. Po chvilce se objevil s košíkem plných hub. „Tohle jsou všechny druhy co tu rostou. Některé jsou jedlé, jiné mírně jedovaté, ale spíše vám z nich bude špatně než abyste měl halucinace.“
„Mě asi opravdu není dobře.“ Opakoval hrabě.
„To jsi nám přivedla pěknou bačkoru, tenhle by nám měl pomoci?“ Ptala se rozhořčeně Alena.
„Já jsem mezi vámi vyrůstala, ale hrabě je muž učený a v knihách se o strašidlech nemluví. Pokud tedy nejsou pohádkové.“ Bránila hraběte Róza. „Za pár dní si zvykne a pak mu to ani nepřijde. Uvidíte.“
„Dobrá, dáme mu tedy šanci.“ Pravila Alena. „A nám vlastně taky.“
Róza musela hraběte na zámek doslova dovléci. Celou cestu byl jako v mdlobách a na zámku usnul dříve nežli dopadl do postele. Celou noc však sebou škubal a házel. Róza se vůbec nevyspala.
„To tedy byla noc.“ Oznámila Róza hraběti.
„Mě to povídej. Zdálo se mi, že jsi mě přivedla na zříceninu hradu, kde jsi mě představila…“ Hrabě se zarazil. „Bude to asi znít hloupě, ale strašidlům.“
Róza se mu snažila vysvětlit, že se to skutečně stalo, ale hrabě byl neoblomný. „Bylo toho na mne poslední dobou moc a tak jsem měl divoké sny.“ Tvrdil rozhodně.
Róza z něj byla nešťastná. Nebyla schopná ho přesvědčit, že strašidla nebo chcete-li pohádkové bytosti zkrátka jsou.
„Existují, protože na ně lidé věří.“ Vysvětlovala.
„Takže když na ně lidé přestanou věřit zmizí? Tím pádem máme problém se strašidly vyřešen.“ Chtěl to ukončit hrabě.
„Ne, to nemáme!“ Ohradila se Róza. „Jednak jsou to mí přátelé…“
„Trochu imaginární přátelé.“ Skočil jí do řeči hrabě.
„Jsem za ně svým způsobem zodpovědná. A neskákejte mi do řeči, milý pane hrabě.“
Hrabě viděl že přestřelil. Přesto nechtěl od tématu utíkat, jelikož jej zajímalo, proč je za ně zodpovědná. Róza mu vysvětlila, že na zámecké půdě našla podivnou knihu historie zdejšího panství. Když došla na poslední stránku, zjistila že obsahuje nejnovější informace. Marně zjišťovala kdo knihu dopisuje. Když se do ní po nějaké době podívala znovu, přibyla v ní další stránka. To však nebylo možné, protože knihu měla zamčenou ve svém pokoji. Jednou či dvakrát se pokoušela do knihy psát a skutečně se stalo přesně to, co do ní napsala. Nemohla změnit minulost, pokud by to šlo, škrtla by tam úmrtí své maminky a ta by žila dodnes. Když jí jednou bylo smutno, protože hrabě Harrach byl na cestách, vybájila si tyto strašidla. Ještě ten večer šla na starý hrad prověřit, jestli se tam opravdu schází, tak jak to vymyslela.
„Tak to asi můžu mluvit o štěstí, že jsi mě ze své budoucnosti nevyškrtla. Nebo jsi mě tam naopak dopsala.“ Dobíral si ji trochu hrabě.
„Ale teď vážně, mám opravdu věřit tomu, že existuje kniha, která se sama dopisuje a navíc odpovídá skutečnosti? Víš jak by taková kniha musela být tlustá?“ Uhodil hrabě na praktickou stránku věci.
„A to je další zvláštnost, ta kniha je jen dva či tři centimetry tlustá. Když se do ní začteš, je to jako kdybys v té době žil, ty příběhy přímo prožíval. Ne z pohledu nějakého hloupého hrdiny, ale jako nezávislý pozorovatel. Viděla jsem svou maminku, když se z otcem brali.“
„Od kdy je kniha datovaná?“ Ptal se hrabě.
„Netuším, prvních pár listů je podivně slepených a nelze z nich nic vyčíst.“
Hrabě chtěl tu knihu přirozeně vidět. Zjistil, že je zde zapsána jejich svatba, neuvěřitelné setkání se strašidly, ba dokonce i příhoda s Dětřichem, starostou Cakova. Tu hrabě pojal podezření, že si z něj Róza trochu střílí.
„Dobrá tedy, podrobíme tu knihu zkoušce.“ Zavřel ji do trezoru, nastavil číselný kód a zamkl trezorovým klíčem, který pečlivě schoval. Po měsíci trezor otevřel, přece jen z něj potřeboval nějaké dokumenty a ze zvědavosti otevřel poslední stránku. Mimo jiné tam bylo napsáno. „Hrabě zavřel knihu do trezoru s tím, že se uvidí.“ Tak hrabě začal věřit nejen na strašidla, ale i na kouzelnou knihu. Kniha by v nepovolaných rukou byla nebezpečným nástrojem a tak ji vrátil zpět do trezoru. Pochopitelně se šel omluvit jak Róze, tak strašidlům.