Obec Cakov leží asi čtyři kilometry od Náměště na Hané, směrem na Vilémov. Byla to chudá, malá obec, ale měli tam vykutáleného starostu s ještě vykutálenější manželkou. Dětřichovi se jmenovali.
Jednou se ti dva rozhodli, že na věži obecního kostelíku nechají vybudovat hodiny. Chtěli po sobě zanechat odkaz, který ocení i další generace. Jenže, ono se řekne hodiny, ale takové hodiny už tenkrát stály spoustu peněz a ty obec zkrátka neměla. I rozhodl se Dětřich, samozřejmě po dohodě s manželkou, že zajede do Náměště na Hané za starým dobrým panem hrabětem.
Pan hrabě byl dobrák, ale už byl stár a chtěl panství předat dceři a jejímu budoucímu muži, Josefu Kinskému.
„Já bych Vám ty peníze milerád dal, zvlášť když vidím, že je to na dobrou věc, pane Dětřichu, ale panství mi za pár týdnů již nebude říkat pane a nerad bych rozhazoval vlastně už z cizího. Přijeďte zítra, to tu bude hrabě Kinský, jistě se s ním domluvíte.“
Dětřich byl dost rozmrzelý, ale před hrabětem na sobě nedal nic znát a byl samá poklona a samé purkle.
Doma brbral a hartusil, až ho paní Dětřichová poslala spát do pokoje pro hosty, že s takovým starým bručounem v jedné posteli spát nebude.
Ráno se Dětřich opět vydal na zámek. Tam si musel dlouho počkat, než jej nový hrabě přijal. „Říkal mi hrabě Harrach, že byste rád postavil věžní hodiny. Kolik na to máte naspořeno?“ Ptal se Dětřicha hrabě Kinský.
Tu Dětřich začal bědovat, že jsou chudá obec, která teď zažívala špatné období, ale rád by jako starosta ukázal lidem, že na ně vrchnost nezanevřela a že s jejich pomocí budou moci vystavět hodiny, které jim beztak byly již před lety přislíbeny. Zkrátka lhal jako když tiskne.
„Takže vy chcete, abych vám ty hodiny zaplatil celé? S čím přijdete příště?“ Ptal se hrabě Kinský.
Marně Dětřich sliboval a vysvětloval, že obec je sice chudá, ale soběstačná a že poslední dobou o žádné peníze nežádali. Hrabě byl zprvu neoblomný, nakonec ale slíbil, že mu zaplatí polovinu hodin, když na tu druhou sežene dost peněz.
„Ale to vám povídám,“ řekl mu hrabě „ty hodiny musí stát, ne že ty peníze utratíte za něco jiného.“
Dětřich jel domů ve špatné náladě. Nejen že nezískal slibovanou částku, ale navíc se zavázal, že jednou tolik sežene. I svěřil se s tím své milé ženě a ta si věděla hned rady. „Jeď to města, zjisti co budou ty hodiny stát, necháme si namontovat jen ciferník s rafikami a nikdo nic nepozná. Když budeme mít štěstí, bude to stát méně než polovinu a pro ušetřené hraběcí zlaťáky určitě najdeme smysluplné využití.“
„Je pravda, že obec by potřebovala novou hasičskou zbrojnici.“ Napadlo hned Dětřicha.
„Dětřichu, mysli taky na rodinu. Jak bys ty peníze asi vyúčtoval? To bys do knih napsal, že jde o zbytek hraběcích peněz?“ Hartusila Dětřichová, ale jen tak na oko, neboť věděla, že muž taky myslí nejprve na sebe a až pak na obec.
Druhý den vyrazil Dětřich do Olomouce k hodináři. Hodinář se s ním rozjel zpátky do Cakova, obhlídnul si kostelní věž a slíbil, že do týdne bude znát přibližnou cenu. „Jen přibližnou?“ Ptal se Dětřich. „Pokud se nestane něco nepředvídatelného, bude to cena konečná, ale občas se stane, že se musí něco předělat, tu zavazí trám, jinde praská zeď nebo zatéká střechou. Nebojte se, pokud je věž v pořádku, bude ta cena odpovídat.“ Dětřicha možnost navýšení ceny spíše potěšila, než vyděsila a tak požádal hodináře, aby raději cenu mírně navýšil. Prý si není jistý, zda se ty nepředvídatelné okolnosti při jeho obvyklé smůle neobjeví. „Tak to jste první, který chce zvýšit cenu odhadu.“ Odvětil hodinář, ale byl rád, že se nemusí v odhadu držet zbytečně při zemi.
Za týden přijel hodinář s nabídkou 800 zlatých. Dětřich hodináře pohostil a děkoval mu za nabídku, která byla rozepsaná po položkách. Dětřich tak hned viděl, že pokud bude chtít jen jeden ciferník, bude jej to stát jen 200 zlatých a pokud hrabě splní co slíbil, získá od hraběte dalších 200 zlatých pro sebe.
Druhý den odjel opět na zámek. Hrabě Kinský tam ještě pobýval, protože s ním starý pan hrabě procházel všechny statky, které mu po svatbě připadnou.
Hrabě Kinský nevěřil, že Dětřicha ještě kdy uvidí a už vůbec by nehádal, že tak brzy. Dalo by se říci, že jeho překvapení se změnilo v údiv, když Dětřich přijel s pořádně sepsanou žádostí a po položkách rozepsanými náklady.
„Co jsem slíbil, to dodržím.“ pravil Hrabě a napsal mu list pro správce zámku, pana Hoška, aby vyplatil Dětřichovi 400 zlatých. Protože šlo stále o peníze hraběte Harracha, podepsali list oba a opatřili jej svými pečetěmi. „Ale to vám povídám, Dětřichu, na slavnostní odhalení hodin nás musíte oba pozvat.“ Připomněl mu hrabě Kinský. „Ale jistě, spolehněte se, vím co se sluší a patří.“ sliboval Dětřich.
Za několik dní se Dětřich opět vydal k hodináři do Olomouce. Dle rady své ženy mu vysvětlil, že nedostal dost slíbených peněz, ale nerad by se vzdával svého snu a prozatím by potřeboval udělat ciferník s rafikami a s ovládáním zevnitř věže. „Takže chcete divadelní hodiny?“ Ptal se hodinář a hned mu ukázal zmenšený model ciferníku.
„To je přesně ono“, povídá Dětřich, když model uviděl a hned ciferník objednal. Cestou zpět vybral od správce zámku 400 zlatých a trochu si vyčítal, že tu cenu s hodinářem nenavýšili.
Do měsíce byly hodiny hotové a hodinář je přijel osobně osadit. Dostal ujištění, že se počítá s kompletními hodinami, hned jak obec došetří. To že obec není schopná došetřit ani na opravu kapličky ve Svaté Vodě, se Dětřich raději nezmínil. Hodinář místnímu ponocnému Mirotovi, nově správci věžních hodin vysvětlil, jak hodiny přenastavit a odjel zpět do Olomouce.
V Cakově se začala chystat oslava odhalení hodin. Cudně je tedy zakryli velkým prostěradlem a rozeslali pozvánky do okolních obcí a také jeho hraběcím milostem do Náměště.
Oslava to byla vydařená, hodiny po odhalení ukazovaly správný čas, starosta Dětřich kladl ponocnému Mirotovi, teď vlastně správci hodin na srdce, aby zůstal střízlivý, že mu do věže pošle tolik jídla, kolik jen sní.
Mirota posouval hodiny každých patnáct minut. Čas poznal podle lihýřových hodin, které měly jen hodinovou ručičku, ale odhadem poznal kdy je čtvrt, půl, třičtvrtě či celá.
Obě hraběcí milosti byly spokojené, snědlo se jídla a pití za dobrých 100 zlatých, ale to šlo na účet obce, Dětřich ze svých dvouset zlatých nedal ani zlatku. Nakonec ho hrabě Kinský veřejně pochválil a prohlásil, že se těší na další spolupráci. Všichni v obci byli nadšeni, měli Dětřicha sice za dobráka, ale nemysleli si, že by někdy mohl získat hraběcí přízeň.
Pár dní po oslavě si Mirota přišel ke starostovi stěžovat, že takhle to dál nejde. Pracuje prý celý den od 6 ráno do 10 večer, ani do hospody si nemůže zajít, ani na sluníčko posedět. Sotva sejde z věže dolů, už aby vyrazil zase nahoru.
„Tak vysoká ta na naše věž zase není.“ Snažil se to zlehčit starosta, ale uznal, že pracovat 16 hodin denně je přece jen trochu moc. I když a to si přiznejme, zas tak těžká práce to nebyla, rozhodně však byla nudná a zdlouhavá.
„Tak dobře, najdi si nějakého pomocníka a o práci se rozdělte.“
„I o plat?“ Ptal se Mirota. „Ten si taky máme rozdělit?“
Tu se Dětřich zasnil, že by mohl docela ušetřit, ale jelikož Mirota byl jeho dobrý kamarád, a protože peníze šly z obecního, slíbil pomocníkovi vyplácet poloviční mzdu správce hodin.
Mirota si pomocníka našel vcelku rychle. Zaměstnal totiž svého syna, kterému stejně hrozila u sedláka Zlámala výpověď.
Několik týdnů to fungovalo opravdu výborně. Hodiny ukazovaly kolik měly, lidé byli spokojeni, ale místním klepnám to nedalo a nutně potřebovaly zjistit, proč ten beznaboh ponocný chodí se synem do kostelní věže.
Ze starého Miroty nedostaly nic, tak políčily na mladého. Napekly buchty, zařízly a upekly husu, vytáhly lahvinku slivovice a poslaly své dcery, aby ho odchytly hned jak vyjde z kostela a přivlekly k Martináskové, největší drbně v Cakově.
Mladý Mirota byl plachý a navíc nebyl zrovna dvakrát hezký. Nakonec se ale nechal přemluvit a dívky ho k Martináskové zavedly, ani nevěděl jak. Když viděl tu hromadu jídla, usedl ke stolu, dívky jej obskakovaly a on si připadal jako v sedmém nebi. To ta práce pro obec, teď pro ně znamenám jistě něco extra, říkal si mladý Mirota.
Nebyl daleko od pravdy, opravdu v tom byla jeho práce. Chudák kluk nevěděl, že by o tom neměl mluvit a tak si pustil pusu na špacír a ženské se tak bez další námahy dozvěděly všechno co potřebovaly.
Mladý Mirota se přejedl, opil a usnul na ulici mezi domy. Starý Mirota čekal, že ho mladý vystřídá, ale když dlouho nešel, posunul hodiny o půl hodiny dopředu a šel se po něm shánět. Však se to na těch pár minut nezblázní a sousedům je jistě celkem jedno, jestli je o pár minut víc či míň.
Kluka však nikde nenašel. Nebyl ani doma, ani v hospodě, ani u sedláka Zlámala, zkrátka jako by se po něm zem slehla. Starý Mirota se rozhodl jít upravit čas na hodinách, když tu naproti němu jel sedlák Zlámal a už z dálky hulákal. „Já Vám toho vašeho povedeného synáčka až domů nepovezu. Takhle se opít za bílého dne, to svět neviděl.“ Starý Mirota na něj nejprve nechápavě hleděl, pak ale na seně uviděl svého syna, který vypadal jako mrtvý. „Kdepak mrtvý, opil se a usnul“, povídal Zlámal.
Starý Mirota v tu ránu zapomněl na hodiny a odvlekl si syna domů. Klepny mezitím nelenily a poslaly syna jedné z nich na zámek, aby viděli, co za jejich peníze Dětřich opatřil. Než ze zámku přijel úředník, bylo již pozdě odpoledne, ale hodiny stále ukazovaly půl jedné.
Když se to dozvěděl Hrabě, nechal si Dětřicha spolu s hodinářem předvolat. Když zjistil jak se věci mají, zavřel Dětřicha do šatlavy a zabavil mu veškerý majetek. Jistě byl celý nakradený.
A od té doby se o špatně ukazujících hodinách říká, že jdou podle Cakova.