Dny se změnily v týdny a na zámku v Náměšti na Hané vrcholily přípravy na svatbu Rózy Harrachové a Josefa Kinského, tedy hraběte s hraběnkou, ale to se tady vědělo. Mladou slečnu hraběnku tu všichni znali od narození, a proto jí neříkali Vaše hraběcí milosti, ale slečno Rózo nebo jenom Rózo.
„Škoda jen, že se toho nedožila maminka.“ Říkal se slzami v očích hrabě Harrach dceři Róze.
„I nebrečte tatínku, pozítří se vdávám a chtěla bych, aby všichni byli veselí jako já. Myslíte, že budu s hrabětem šťastná?“
„Určitě holčičko.“ Povídal hrabě Harrach. „Hrabě Kinský je nejenom fešák a vzdělanec, ale hlavně strašně milý společník. Určitě Vám to bude klapat, neboj se.“
Netrvalo dlouho a přišla neděle. Vše bylo nachystáno, každý se těšil na oslavu a v zámecké kuchyni panoval čilý ruch, jako ve včelím úle. Přijela spousta vznešených hostů a jejich kočáry byly zaparkované kde se dalo. Tu zakročil správce zámku, pan Hošek, a nechal je odvést ze zámecké cesty dolů do podzámčí, ke zřícenině starého hradu. Zde bylo dobře postaráno nejen o koně, ale i o jejich kočí.
Pro tak velkou událost neměl zámek dost lidí, proto se hrabě Kinský rozhodl, že udělí milost vězňům s menším prohřeškem. „Stejně jsou to samí darmojedi.“ Pravil hrabě.
Mezi propuštěnými byl i bývalý starosta Cakova, pan. Dětřich. „Tak se vidíme znovu, viďte Dětřichu.“ Přivítal jej hrabě. „Jistě vás potěší, že jsme za vaše peníze nechali v Cakově vybudovat skutečné hodiny a ne tu vaši maškarádu.“
Dětřich mlčel, bál se co přijde. Hrabě pokračoval. „Nechám vám váš rodný dům, protože jste jej neukradl, ale zdědil po rodičích a přidám 100 zlatých do začátku a pochopitelně i svobodu, když odpracujete 150 hodin pro Náměšť a pro zámek. Co vy na to?“
A Dětřich sliboval, že se polepší a byl hned samý úsměv a poklona. „V mládí jsem vypomáhal v hospodě, hrabě uvidí, že si vše řádně odpracuji.“ Spíš abys to neprojedl, pomyslil si hrabě, ale to už si pohlídají jiní. „Dobře tedy, umyj se a hlas se v kuchyni. To ti ale povídám, jestli na tebe bude jediná stížnost, jdeš zpátky do šatlavy a nemilosrdně ti propadne veškerý majetek.“ A Dětřich se skutečně snažil, aby s ním byli všichni spokojeni. Pracoval víc než ostatní, hlásil se o tu nejméně oblíbenou práci, jen aby na něj nebyla žádná stížnost. Hrabě se jím však dále nezabýval, měl na starosti jiné věci a hlavně si říkal, že je lepší jeden napravený hříšník než tucet hladových vězňů.
I přes vězeňské posily se obřadu v místním kostele sv. Kunhuty nemohli všichni účastnit. Někteří připravovali hostinu, jiní hlídali zámek či obhospodařovali koně a povozy.
„To jsme to dopracovali.“ Pravily místní klepny. „Hrabě propustil vězně a ti tu teď budou mezi slušnými lidmi pokračovat v loupežnictví a v podvodech. Jen aby nepřišel ještě nějaký ten mord. Co jsme komu udělali.“
Jinde zase švitořily děvečky: „To já bych se vdávala jenom z lásky. Musí být urostlý a krásný a hlavně si jej musím vybrat sama. Ne jako chudák Róza.“ Uslyšel to správce Hošek. „Už nechci slyšet ani slovo. Jak to mluvíte o našich hraběcích milostech. Být to jinde, dostanete pár ran holí.“
Děvečky zmlkly, věděly že přestřelily. „To my jen tak, pane správce. Že to na nás nepovíte? A navíc to bylo jen mezi námi, k hraběcím milostem se to nikdy nedostane“
„A to nevíte vy husy hloupé, že klepy si žijí vlastním životem. Jen co se vypustí z úst, rozšiřují se jako mor a stokrát omílaná lež se stane pravdou a už ji nikdy nikomu nevyvrátíte?“
„Tak jsme to opravdu nemyslely“, kály se děvečky. „Vždyť my víme, že by Rózu proti její vůli neprovdali a že hrabě je fešák k pohledání.“
„Tak se toho držte a už nepomlouvejte, nebo na vás zavolám drába.“ Pohrozil jim ještě správce Hošek a šel zkontrolovat jídelnu.
Mezitím probíhal v kostele svatební obřad. Každá nevěsta je v bílém jako princezna, ale Róza doslova zářila štěstím, které svým úsměvem rozdávala do všech stran. A krásná byla, až oči přecházeli.
Hrabě byl vysoký, urostlý a ve svatebním kabátě mu to velice slušelo. Při pohledu na něj si štěbetaly dívky, dámy, i ženské z vesnice. Takový to byl švihák. Někteří jej zde viděli úplně prvně, ale ihned si ho oblíbili.
A když si u oltáře řekli své ano a políbili se, vypukl jásot a teprve pak začaly ty pravé oslavy. Jídla a pití bylo dostatek a o zábavu se starali kejklíři a hudebníci.
Slavilo se celý den a celou noc. V průběhu noci se novomanželé vytratili, ale nikdo je nehledal, všichni jim přáli ty chvilky o samotě.