Rád bych Vám vyprávěl příběhy, které se možná staly, možná nestaly, ale dost možná se stát mohly.
V Olomouci a v jeho okolí není známo mnoho případů výskytů draků, hejkalů či divoženek.
Je tu však poměrně dost vodníků, čertů, čarodějnic a čarodějů a jiné drobné pohádkové havěti.
Náš příběh se odehrává v Náměšti na Hané, kterou protéká řeka Šumice.
Tato řeka pramení u obce Luká, v zábřežské vrchovině. Postupně přechází v šest bohuslavických rybníků a přes Terezské údolí protéká až do Náměště na Hané. Za Náměští se v obci Těšetice vlévá do řeky Blata a u tovačovských rybníků do řeky Moravy. Celý tok řeky Šumice má na starosti jedna vodnická rodina Dymáčků.
V Náměšti je zřícenina starého hradu a dva zámky. Pojmenované jsou jednoduše, dolní a horní. Dolní zámek byl donedávna zámkem jediným, ale starý zámecký pán Harrach (Ferdinand Bonaventura z Harrachu) se rozhodl, že pro svou dceru vybuduje nový moderní zámek a starý si nechá jako vejminek, kde se usídlí k odpočinku, až předá vládu nad zdejším panstvím.
Starému hraběti se podařilo postavit zámek vskutku velkolepý. Okolo zámku nechal vybudovat kruhový park, z kterého do všech čtyř světových stran vybíhají lipové aleje. Kdyby za svůj život vybudoval jen toto sídlo, mohl by na sebe být právem hrdý. Starý pan hrabě byl však velmi pracovitý a povedlo se mu zdejší kraj vymanit ze závislosti na královském hlavním městě Moravy, Olomouci. Zdejší farmáři bohatě zásobili hlavní město potravinami a spolu s řemeslníky prodávali na olomouckých tržištích své výrobky. Lidé měli starého hraběte rádi pro jeho nadhled a smysl pro spravedlnost. Starý pan hrabě byl vždy ochoten postavit se za své poddané i proti olomouckým pánům. Mohl si to dovolit hlavně proto, že olomouckým pánům rozpůjčoval pěkných pár zlatých a ti raději ustoupili, než by si hraběte rozhněvali. Jednak potřebovali z čeho platit bujaré večírky a jednak nebyli v situaci, kdy by mohli dluh vrátit.
Starý hrabě měl jedinou dceru, Marii Rózu Harrachovou, zvanou prostě Róza. Poddaní ji znali od batolete a někteří ji občas i trochu rozmazlovali. Hraběti se to moc nelíbilo, protože z ní chtěl vychovat schopnou panovnici a ne rozmazlenou hraběnku, ale neměl čas ani chuť ji neustále kontrolovat.
Z malé hraběcí holčičky brzy vyrostla mladá dáma. Na vkus starého hraběte až příliš brzy. Těch dvacet let mu zkrátka uteklo jako voda. Na Rózu však mohl být právem pyšný, i když by to před ní nikdy nepřiznal. Róza byla vzdělaná, chytrá a šlechetná. Studovala v Olomouci, Vídni i Paříži. Mluvila francouzsky, německy, rusky a anglicky. Pochopitelně znala i češtinu a latinu, která tenkrát byla jazykem vzdělanců. Zároveň měla ráda své poddané, tedy přesněji řečeno poddané svého otce, a starala se i o místní sirotky. Učila je číst, psát a počítat. Založila jim sirotčinec a starala se o jejich výchovu. Starý pan hrabě to zpočátku nerad viděl. Bál se, aby od nich Róza neonemocněla či aby jí neublížili. Zároveň však věděl, že díky Róze z těchto dětí nevyrostou tuláci a žebráci, ale schopní a vzdělaní poddaní. Zpočátku byl sirotčinec trnem v oku místních obyvatel. Nelíbilo se jim, že kdejaký sirotek bude umět více než jejich vlastní děti. Proto hrabě zřídil školu, do které mohly chodit všechny místní děti. Byly to pro něj z počátku veliké výdaje, protože musel vystavit budovu školy, najít učitele a sehnat vybavení. Nakonec se to ale vyplatilo. Nejen že do školy chodily děti z celého okolí, ale zapojili se i místní řemeslníci, kteří při škole založili dílny, kde si vybírali budoucí učně. A protože hrabě věděl, že vzdělání je do života to nejdůležitější, vybíral každoročně ty nejschopnější žáky posledního ročníku a těm zaplatil vzdělání v královském městě Olomouci.
Jak už jsem řekl, Róze bylo dvacet let a už to byla dívka na vdávání. Starý pan hrabě jí už dávno vybral ženicha, vzdělaného hraběte Josefa Kinského. A tam kde většina pohádek končí, ta naše začíná. Svatbou Josefa Kinského a Rózy Harrachové.